PaedDr. Zdeněk Martínek

5. odborný seminář Rizikové chování dospívajících a jeho prevence pořádaný CEVAP v říjnu 2004

Hlavní znaky šikany: 

• převaha síly - množstevní , fyzické nebo i psychické
• oběť vnímá útok jako nepříjemný     
• jednorázovost i déle trvající stav

Krátce se zastavím u otázky jednorázovosti. Je to jev celkem výjimečný, o to však nebezpečnější. Žák ve třídě není výrazným způsobem odstrkován či ubližován, potom nastane zkratová situace , kdy mu celá třída silně ublíží, tím však situace skončí a neopakuje se. Jsou zde však splněny první dva body – tzn. převaha síly a nepříjemnost útoku.

Většinou se však šikana postupně vyvíjí po následujících stadiích:

1) Ostrakismus – nejnižší stupeň- jedinec je vytlačen z kolektivu, je všemi ignorován, nikdo se s ním nebaví, mnohdy se přidávají pomluvy oběti, zesměšňování, nedochází ke kontaktu „na tělo“.

2) Fyzická agrese a manipulace - objevuje se v okamžiku, kdy je kolektiv postaven do tíživé situace- např. odjezd na hory, čtvrtletí, pololetí, apod. Oběť se stává vypouštěcím ventilem napětí, agresor si na ní vylévá svůj tíživý stav. Uvedená stadia se většinou řeší metodou usmíření. 

3) Vytvoření jádra – ve třídě se objeví skupinka jedinců, která vládne, začínají stavět své spolužáky do pozice buď a nebo, tzn. buď budeš s námi, nebo budeš trpět jako oběť. V tomto okamžiku vzniká pyramida šikanování, oběť se pro kolektiv stává výhodnou- je mi jedno, jestli někdo trpí, já mu nic nedělám, hlavně, že to nejsem já, kdo trpí- zde je již kolektiv nemocný šikanou, dochází k naprostému pokřivení sociálních vazeb.

4) Většina přijímá normy – tzn. že role ve třídě jsou téměř rozděleny, je zde skupina pánů a tzv.otroků, kteří již nemají mnoho sil k obraně a začínají se smiřovat se svým údělem. Přesto v tomto stadiu je možný ještě zásah zvenčí, žáci stále hlídají, zda je někdo při šikaně nepřistihne.

5) Totalita - třída je již pevně rozdělena –jsou zde vládcové a ti, co slouží, agresoři mají třídu pevně v rukou, všichni je poslouchají, učitel ztrácí jakoukoli možnost zásahu, protože jeho slovo je na nižší úrovni než slovo agresora. U oběti v teto fázi dochází k jakémusi paradoxnímu převratu – obdivuje svého agresora, brání ho jako svého kamaráda, má ve své hlavě vštípeno, že se nikdo nesmí nic dovědět a i to, že co se s ním děje, je naprosto normální a v pořádku.

Je zcela jasné, že čím dříve se na šikanující chování přijde, tím snazší je i vyšetřování a náprava. Každý učitel by si měl být vědom, že oběť dává skrytě najevo, že je jí ubližováno, málokdy však z pozice dospělého dokážeme tyto signály odečítat. 

Zmíním se tedy o tzv. varovných signálech šikany – mnohé z těchto signálů ve školním prostředí hovoří proti dítěti a tak je pedagog zpracuje. Stane se tak, že učitel sám vidí oběť jako nekomunikativní, neschopnou, hloupou apod. A tím v podstatě nahrává posilování rolí agresorů a obětí.

VAROVNÉ SIGNÁLY ŠIKANY:

• žák vchází do třídy s učitelem, často postává na chodbě v blízkosti učitele, ale nekomunikuje
• žák je osamocený, působí depresivně, nemá kamaráda
• žák nechodí na tělocvik, má nadměrnou absenci
• zhoršení prospěchu, výrazný pokles koncentrace pozornosti
• přehlížení žáka  
• projevy nerovnoprávnosti - žák dostává povýšenecké příkazy apod.
• kanadské žertíky - např. vyndání tuhy před písemkou
• zesměšňování - posměch třídy při neúspěchu
• jednostranné pošťuchování, postrkování, apod.
• mnohdy nevysvětlitelné útočení oběti proti spolužákům- oběť často bývá označována za agresivní, nedochází nám však, že spolužáci ji neustále provokují a baví se tím, že zuří. Učitel v tomto okamžiku přijde do třídy, vidí oběť v agresivní akci, svede vinu na ni, ale proč oběť zuří, již neřeší.

Rovněž je nutné mít na paměti i místa, kde šikana nejčastěji probíhá, těmto místům věnovat o přestávkách a volných hodinách zvýšenou pozornost :

• třída – je to místo, kde agresoři cítí bezpečí, navíc si většinou zvolí hlídače, který včas upozorní na příchod vyučujícího – lze říci, že zde probíhá šikanující chování nejčastěji
• záchody – opět zde panuje pocit bezpečí- učitelka přece nepůjde hlídat chlapce na jejich záchod – v současném přefeminizovaném školství velký problém
• šatny
• tělocvična – především v situacích, kdy vyučující tělesné výchovy pošle žáky převléct se a přichází po zvonění
• skrytá místa ve škole – každá škola má svá zákoutí, kam málokdo z dospělých přijde – schody k půdě, ke kotelně, staré sklepy, apod. O těchto místech neví pouze učitelé a školníci, je děti mají zmapovaná možná lépe, než dospělí.
• v dětských domovech a výchovných ústavech, kde děti spí, herny, apod.

Teorie tvrdí, že agresorem a obětí se může stát v podstatě každý, přesto lze uplatnit určitou typologii agresorů a obětí.

Typy obětí:

• oběti „na první pohled“ – vysílají do okolí signál „na mě můžeš“- jedná se o jedince submisivní, s nízkým sebevědomím, jejich fyziognomie vyjadřuje slabost, většinou se jedna o děti astenického vzrůstu, uzavřenější, které se nedokáží přirozeným způsobem prosadit.
• jedinci, kteří jsou příliš dlouho opečováváni svou matkou, popř. babičkou- nejde o klasické rozmazlování, matka má však o svého potomka nadměrný strach, neustále je mu v patách, všude ho doprovází, stále o něj projevuje starost. V tomto smyslu se může jakási forma šikanovaní nastartovat již v první třídě ZŠ, kdy maminka své dítě usazuje do lavice ještě po pololetí, neustále o něm hovoří s paní učitelkou, apod.
• děti s handicapem- speciální kategorie obětí. V dnešní době se často mluví o integraci postižených dětí do „normálních“ škol. S tímto trendem se naprosto ztotožňuji, je zde však jedno „ale“. Každá škola, která chce integrovat postižené dítě, musí vědět, jaké speciální potřeby toto dítě má, co mu může ublížit, co nesmí dělat, apod. Násilná integrace bez předchozí přípravy celého pedagogického kolektivu může způsobit více škody než užitku. Rovněž třída by měla vědět, jak se k postiženému jedincí chovat, a měla by být na jeho příchod připravena. Nemluvím zde o dětech, které jsou integrovány nejčastěji – tzn. dětech ze specifickou vývojovou poruchou učení – ty se staly ve školách všedností (i když nevylučují, že i ony se mohou stát obětí). Jde mi o děti s tělesným, zrakovým, sluchovým či jiným handicapem.
• učitelské děti – rovněž specifická kategorie. Nejvíce jsou ohroženy děti, které chodí do stejné školy, kde učí rodiče, ještě horší situace nastává, když rodič sám učí své dítě. Učitelské dítě zažívá tlak ze tří stran. Spolužáci mají pocit, že je mu nadržováno, že ví kdy bude zkoušen, apod. ( navíc spolužáci od svých rodičů často slýchávají věty typu: „Nediv se, že má lepší známky, vždyť jeho máma tam učí.“) Dalším faktem je to, že prohřešek, který projde ostatním dětem a rodiče se ho nikdy nedozvědí, učitelskému dítěti nikdy neprojde, matka učitelka se o něm ihned dozví ve sborovně od své kolegyně a doma pak dítě slýchá věty: „Uvědom si, že na té škole učím a nebudu se za tebe stydět.“ Nelze opominout i fakt, že rodič, který učí své vlastní dítě, je k němu v rámci zachování objektivity přísnější, než k ostatním.Všem rodičům – učitelům doporučuji, aby pokud to lze, nikdy neučily vlastní dítě a dokonce aby se bránili mít dítě ve škole, kde sami učí.

Typy agresorů:

• fyzicky zdatný, brutální agresor – jedná se o jedince, který je fyzicky vyspělý, k trápení oběti využívá své fyzické síly – jde mu o to, aby oběť prožila fyzickou bolest – dopouští se bití, svazování, pálení oběti apod. Zajímavé je rodinné zázemí těchto agresorů – většinou jsou sami doma vychováváni tělesnými tresty, často se v anamnéze objevuje agresivní otec, popř. skrytě agresivní matka – tzn. matka, která vyhrožuje agresivitou otce: „Počkej, až přijde táta domů, ten tě seřeže.“ Sama dítě fyzicky nepotrestá, pokud však přijde otec, všechny prohřešky dítěte mu nahlásí a s klidem se pak dívá, jak otec dítě bije. Často slýchávám od těchto typů agresorů, že je více než výprask bolelo to, že se jich matka nezastala.
• slušně vychovaný agresor – v odborné literatuře též zvaný kultivovaný agresor. Jde o jedince, který je na první pohled velice slušný. Chodí většinou i velice dobře oblékaný, má solidní vystupování, k dospělým předstírá patřičný respekt. K učitelům je ochotný, ve všem pomůže, většinou i učitelé jej mají za velice slušného. Často se tento jedinec stává i předsedou třídy, protože je na něho spolehnutí. Pokud však dospělý ze třídy odejde, popř. když tento agresor ví, že není v blízkosti nikdo dospělý, spouští poměrně těžké, většinou psychické šikanování.Nikdy nejedná sám. Většinou je jakousi „šedou eminencí“, která má své přisluhovače a ti jednají. Pokud se na šikanující chovaní přijde, on sám nikdy za nic nemůže, všechno prováděli ostatní. Učitel často tomuto jedinci uvěří, dokonce dochází i k takovým paradoxním situacím, že si jej vybere jako pomocníka při vyšetřování netuše, že mu pomáhá právě šikanu spouštějící agresor.V tomto smyslu rovněž dochází ke svalování viny za šikanu na oběť.Zajímavé je rovněž rodinné zázemí těchto agresorů. Většinou se jedná o děti, jejichž výchova je vedena přísným drilem (dalo by se říci až vojenským), hranice v chování jsou velice úzké.
• srandista – vše co se děje oběti, je legrace, nic není myšleno vážně, i ve škole se chová tak, že působí legraci ve třídě, má často tendence svalovat vinu na oběť. Pochází většinou z rodin, kde je všechno povoleno, jsou zde velice široké hranice v chování. I učitelům je tento typ většinou příjemný, vnáší do někdy nudných hodin rozruch, obveselení. Často dospělým uniká, že prostředkem legrace je jiná osoba, které by výše uvedená legrácka mohla vadit.
• děti z výběrových (elitních) tříd – jedná se o jedince, kteří byli vytrženi s klasických tříd a byla z nich vytvořena jakási „lepší“ kasta – sportovní třídy, výběrové studijní třídy, apod. Už tím, že dospělí tak to děti rozdělí, jim umožňují dívat se na ty „nevyvolené“ svrchu. Ostatní přece nejsou tak dokonalí jako my, takže není nutné si jich všímat, dokonce by nám ti z nevýběrových tříd měli dávat všude přednost. Na některých školách se setkávám s názory dětí: „To jsou ti hloupí z céčka, s těma se nikdo nebaví“. Troufnu si tvrdit, že pokud takto v podstatě násilně vytrhneme úspěšné děti z přirozeného prostředí – tzn. z prostředí, kde jsou dobří žáci, průměrní i podprůměrní, bereme jim zkušenost, která je v populaci zcela normální –tj. jsou mezi námi jedinci, kteří se např. nemusí vůbec učit a jsou úspěšní, ale i ti, kdo úspěchu musí věnovat velké úsilí a rovněž ti, kteří úspěch v učení nezažijí téměř nikdy – to ale neznamená, že by z těchto dětí neměli být v životě velice úspěšní řemeslníci.

Na závěr svého krátkého příspěvku bych chtěl ještě jednou upozornit na fakt, že popíráním šikany mezi naši dětmi a naší mládeží pouze nahráváme agresorům k jejich útokům vůči obětem. Někdy stačí pouze dětem naslouchat, všímat si zvláštních reakcí, nebýt zahlceni množstvím látky, kterou musíme ve škole probrat a můžeme tak předejít mnohým situacím, které potom složitě a dlouze řešíme.